Smile everytime :)

24. září 2015 v 21:06 | Tris |  Jen tak
Mám tu pro vás článek s pár citáty pro lepší náladu. Přeji všem krásný den!

 

Kam dál? Co pak?

10. září 2015 v 19:35 | Tris |  Přemýšlím... .
Přenesu se přes odloučení od kamarádek? Zvládnu si vybrat školu? Najdu si nové přátele?

Mám potřebu myslet dopředu. Sice mám ještě skoro dva roky čas, ale i tak se mi tyto otázky v poslední době víří hlavou. Část z nich jsou obavy, část z nich očekávání a část z nich bezmocnost. Ano mám ještě čas, ale už letos (v osmičce) máme předmět, ve kterém řešíme povolání školy a další věci okolo naší studentské budoucnosti. Učitelka nám řekla, že už na začátku devítky by jsme měli být rozhodnutí kam dál, ale já nevím. Jediné, co vím je, že se nezvládnu rozhodnout na jakou střední. Jsem příšerně nerozhodná a deprimuje mě počet možných přihlášek. Vůbec netuším jaká škola by mě bavila. Nejspíš zkusím gympl, ale jaký? Chystám se do Brna, ale v Brně je moře škol! Mám obavy z toho, že buď nebudu schopna ani po gymplu si vybrat nebo mě tam nevezmou.

B a N mají poměrně jasno. B po tom, co se dozvěděla, že k přímačkám na grafickou školu potřebuje nějaké svoje výkresy a přesnou geometrii to vzdala. Přemýšlí o letušce.
N byla vždy tak nějak klučičí, takže mě nepřekvapil její výběr. Prvně to byla policejní akademie a teď ? Forenzní technik nebo analitik. Ble.
No a jsme u dalšího bodu mých obav. Sice to mezi mnou a kámoškami v poslední době zvláštně kolísá, ale netuším, jak zvádnu odloučení od nich. Mám je hrozně ráda a jsem strašný cíťa. Při čtení knih si někdy připadám fakt dost divně. Když se hlavní hrdinka cití smutně, tak mi při čtení taky není do skoku. Mám to tak i v skutečnosti. Když je někomu blízkému smutno přechází to i na mne. A cítím se ještě hůř, pokud tomu člověku nemůžu pomoci.

A mé poslední strach se týká navazování nových vztahů. Mám leckdy problém najít si dobré přátele. V cizím (novém) prostředí jsem vždy tichá tak trochu v koutě a dost stydlivá. Kdežto mezi přáteli jsem pravý opak! Hlučná, bláznivá a přátelská. Není jednoduché být mým kamarádem, a tak se bojím, že žádného mít nebudu.

Vím, že nejsem jediným člověkem, co si tím prochází, protože jsme jen lidi a můžeme mít obavy z čehokoliv (a tohle je snad normální), ale chtěla jsem se někomu svěřit. Spoustu věcí nezvládám nebo neumím říct, a tak je jen píši.
Pokud jste tento opravdu dlouhý článek přečetli až do konce tak vám moc děkuji. Mějte se skvěle!

Jen tak krátce... .

1. září 2015 v 16:24 | Tris
Čauky, lidi! Hrozně se vám omlouvám, že během prázdnin nevyšly skoro žádné články. :( Slíbila bych vám, že články budou vycházet pravidelně, ale znáte to Sliby chyby. Snad postačí, že se o to aspoň pokusím. :)

Doufám, že jste si všichni užily prázniny stejně jako já. Ať už jste vyrazili k moři, zkoumaly krásy Česka a nebo využili prázdniny jinak.

A jelikož je prvního září, tak přeji všem spoustu úspěchů ve škole a skvělých zážitků s přáteli!
Mějte se Fanfárově! (opravdu netuším proč jsem si zrovna teď vzpomněla na Kouzelnou školku)
I want to be child 4ever. :)
 


Ironie počasí

18. července 2015 v 17:25 | Tris |  Přemýšlím... .
Dnes tu mám pro vás článek se zvláštním názvem, ale čtěte dál a vše pochopíte. :)

Tento článek se vztahuje ke včerejšímu počasí. Pršelo a hřmělo. Já seděla na parapetě zabalená v dece, koukala na déšť, který bubnoval o chodník a přemýšlela. Přemýšlela jsem jaká je to všechno ironie.
Když jsem byla malá a venku se schylovalo k bouřce, tak jsem nebyla dvakrát moc nadšená. A teď?! Dalo by se říct, že mě to fascinuje. Mám ráda (obzvlášť v létě), takový ten chladnější vzduch přicházející s deštěm. Mám ráda ''vůni'' deště. A blesky mě fascinují. Pamatuji si, jak jsem to viděla tenkrát. Bála jsem se. Schoulená do klubíčka jsem ležela vedle taťky. Poslouchali jsme kapky deště dopadající na naši zahradu a čekali, až vše přestane. Tehdy jsem bouřky neměla vůbec ráda. Byla jsem dost naivní. Jelikož náš dům (i když tak nevypadá) není nejmladší a nemá bleskosvod, tak jsem se bála, že do něho udeří blesk. Dnes se tomu dost směji, protože jsme obklopeni vysokými stromy a i domy v okolí jsou vyšší.
No prostě jsem přemýšlela, že je to dost ironické. Počasí, které jsem jako malá nesnášela teď zbožňuji. :)

Celkově mám k počasí ironický vztah. Na jaře si stěžuji, že pořád jen prší a bývám náladová, ale v létě jsem za déšť vděčná. V létě s láskou vzpomínám na zimu, ale, když je zima nejraději bych měla léto. (i když poslední dobou ta zima není moc studená a o sněhu ani nemluvě)
Proč chceme vždy to, co v tu chvíli nemůžeme mít? (nejde jen o počasí)
Stejně se vsadím, že nejsem jediná, kdo má k počasí takový ironický vztah. :)

Jaké jste měli počasí vy? Líbilo se vám?

Blog s tváří nebo bez?

16. července 2015 v 13:04 | Tris |  Jak to vidím já?
Dnes tu mám článek (a průzkum) na blogu o blogu. :)
Jde o to, jestli vás na první pohled zaujme víc anonymní nebo neanonymní blog? Co na vás ze začátku udělá větší dojem? (nejedná se o předpojatost, ale o to co vás na první pohled zaujme)

Můj názor: Mě na první pohled zaujme víc anonymní blog, protože v tom vidím kouzlo. Vidím kouzlo v anonymitě. Líbí se mi, když si můžu věci představovat. (jeden z důvodů, proč jsem knihomolka) V posuzování blogu nikomu nestojí vzhled. Takové blogy bývají více osobní, protože autor tuší, že na blog žádný jeho známý nezabloudí. A tak to mám i já. Vidím v tom bezpečí.
Trochu ironie, ne? Nezvládám si vést vlastní deník, protože mám obavy, že ho někdo najde. Napříč tomu v domněnce, že můj blog nikdo, koho znám nenavštíví, vystavuji své myšlenky a pocity na internet. Ne nejsem cvok, až takový. Beru to všechno jako dělbu zkušeností. Např: Neznám její tvář, ale dejme tomu, že znám její styl myšlení, že znám věci, co ji tíží popřípadě se s nimi bojí svěřit, a že mi dala důležitou radu/zkušenost, která za to stojí. Já jsem jedna z těch lidí, co se potřebuje, ale bojí svěřovat. Nejednou jsem na svá tajemství doplatila. Bylo to špatným výběrem lidí, kterým jsem se svěřovala (teď je to jinak), ale určitá část nedůvěry ve mně zůstala zakotvena.
Ale to jsme odbočili od tématu. Prostě a jednoduše mě víc na první pohled zaujme anonymní blog. I když musím uznat, že neanonymních deníčků jsem viděla minimum. :/ Vlastně cca 85% hodně procent ze sta procent deníčků je anonymních. A ani se nedivím.
Pokud se vám chce, tak nad tím můžete taky trochu popřemýšlet. :)
Loučí se s vámi Tris.

Co si kdo myslí?

4. července 2015 v 11:27 | Tris |  Jen tak
Mám tu pro vás takové mimoňské citáty. Co, kdy a kdo si myslí? Mimoňské citáty v praxi. :)

Co si myslí učitel, který naši třídu ještě nezná?


Co si myslím, když zmíněného učitele potkám ve třídě?


Co si myslím, když něco schytám za bráchu?


Co následuje potom?


Co si chci myslet, když má na mě někdo hloupé kecy?


Co si myslíte vy? V čem se váš názor rozchází s mým? Budu moc ráda, když se o tom zmíníte. :)

PS: Berte to s nadhledem. :)


I am not perfect

30. června 2015 v 14:50 | Tris |  Přemýšlím... .
I am not perfect je věta, kterou by si měl vzít k srdci každý a ne ji jenom psát k fotkám na fb. Docela mě to štve!
Je už takovým trendem, že když si holka myslí, jak má pěknou fotku, nezapomene tam napsat #iamnotperfect. Jenomže to nemyslí upřímně. Chce jen spoustu komentářů, kde je napsaný opak.
Vyzývám vás aby jste si to řekli, ale upřímně! Protože nikdo není dokonalý. (perfektní) Jenže si musíte při tom zachovat sebedůvěru. Určitý stupeň je potřebný.
I AM NOT PERFECT, TOO!


5 mých Nikdy

30. června 2015 v 14:28 | Tris |  Přemýšlím... .
Mám tu pro vás pár věcí, co NIKDY nebudu přehlížet nebo podporovat. (doufám, že vy také ne!)

1. KOUŘENÍ Ano uznávám náš stát je z velké většiny (bohužel) postaven na penězích z alkoholu a kouření, ale proč ničit své zdraví a i zdraví ostatních v okolí? Proč jsou někteří lidé schopni utratit cca 80 korun za krabičku, která vám zajistí kratší dobu na světě?
Návyk, který zabíjí! Všem kteří chtějí přestat držím všech deset! Přeji pevnou vůli! A těm, kteří přestali gratuluji a držím palce, aby si už znovu nezapálili.

2. DROGY Chápu, že když má někdo velké problémy, tak je radši přehlíží. Že mu je prostě dobře, když nic neřeší, ale opět si dobrovolně kope hrob! Opět utrácí velké peníze za něco, co mu k delšímu životu nepomůže. Je lepší pobýt nějakou dobu v léčebně, než na tento návyk dojet.

3. RASISMUS Nenávidím ''naši'' netoleranci ať už vůči lidem jiné barvy pleti, jiného náboženství nebo jiné orientace. Spoustě lidí nedochází, že všichni z nich jsou lidi, kteří mají stejná práva a možnosti jako my. (já)

4. PŘEHLÍŽENÍ LIDSKÝCH ČINŮ Znovu se to týká rasismu. Sice už nežijeme v době komunistů, kde byla zatajována fakta, ale tohle je něco jako ''obdoba''. Mám na mysli přehlížení věcí, které udělal křesťan a naopak vyzdvihování věcí, co udělal např. islámista. Ikdyž oba udělali stejnou chybu, tak se naše společnost bude více zaobírat ''zločinem'' islámisty, než křesťana, protože je to křesťan. (je to názor i jedné mé učitelky, které si vážím a beru si toto k srdci, protože je to bohužel pravda)

5. TÝRÁNÍ Je jedno jestli týrání zvířat nebo týrání lidí, pořád je to odporné! Naneštěstí to není až tak nevšední. Znám jednu ženu, kterou muž mlátil a ani policie jí nepomohla. Ale teď už je to na dobré cestě!
Pro tohle platí: ''Nedělej ostatním to, co nechceš, aby dělali oni tobě! Jednou se ti to vrátí, možná i s úroky.''

Tak to je vše k tomuto tématu týdne. Věřím, že si něco z toho vezmete k srdci. Je to smutné, ale pravda.
Budu ráda, když se také k tomuto vyjádříte (jakkoliv) v komentářích, popřípadě napíšete svých 5 NIKDY.

Staré rány nerezaví, ale navrací se.

19. června 2015 v 18:51 | Tris |  Deníček, mého praštěného já
Nedávno jsem se dozvěděla jednu věc, která mě úplně vykolejila. Musím na to pořád myslet.

Docela dlouho se mi líbil jeden spolužák, ale nějak jsem to neprojevovala. Byl to můj nejlepší kamarád. Vždycky s ním byla hrozná sranda. Nevím byla jsem taková stydlivá, ale snažila jsem se mu něco naznačit. I přes to nic nepochopil. A teď otevřeně říká, že se mu líbí B. Zezačátku jsem i trochu žárlila, ale pak mi došlo, že když se mu líbí B a ne já, tak s tím nic nenadělám. Vůbec se tím netají, avšak B ho nemá ráda. Bere ho jen, jako kamaráda. Je mi ho líto, ale přenesla jsem se přes to. Smířila se s tím. Ale i tak se před ním teď stydím. Bojím se před ním nějak víc mluvit. Mluvit k němu. Říct víc než Ahoj.
Ale ty rány se vrací. Dochází mi věci, které mi před tím nepřipadaly výjimečné. Jelikož je teď ve druhé třídě a bydlí jinde než já, tak spolu už nechodíme ven. Sblížila se s ním V, protože všichni teď začali spolu jezdit na kola. A nějak se dozvěděla, že jsem se mu také líbila. (Věřím jí. Nikdy mi nelže. Říkáme si věci, které nikdo neví. Hledáme v sobě oporu, když je nám nejhůře.) Opět mi dochází, že mi to nejspíš taky naznačoval. Říkám si, jak jsem blbá. Bohužel to bylo jindy, než zajímal on mě. Trhají mě věci, na které si vzpomínám. Třeba jak jsem spolu s ním a E seděla v autobuse. Jak jsme jeli na výlet, a jak jsme z kazet poslouchali Beatles. Jak se o mě opíral, když ho bolela hlava. Jak jsme blbli na kolech. A jak to bylo skvělé.
Nemůžu říct jestli to byla láska, protože jsem ji ještě nezažila, ale vím, že to bylo něco víc než kamarádství a teď mě to bolí. Opět. Mám sice holky moc ráda, ale stýská se mi po tom starém kamarádovi. Je pryč. Je pryč a nejspíš se stejně jako stará E na víc než pár chvil nevrátí.
Opět se s tím musím smířit. Opět se přes to přenést.

Jak se můj život změnil

13. června 2015 v 21:09 | Tris |  Říkejme tomu ''poezie''
Dneska jsem měla takovou divnou náladu. (Neberte to vážne. Je to jen veršovaná směsice pocitů s hromadou slov.) A když mívám divnou náladu, tak si pro sebe pisálkuji. No, a takhle nějak to dopadá. :)Celý den si veršuji svoje myšlenky a snažím se jim dát význam.

Jak se můj život změnil

Snažím se ode dna odrazit
a vodní plochu rozrazit.
Ubíjí mě, že nemohu nic dělat.
Jsem bezbraná, neumím plavat.
Topím se ve své mysli
a hledám skryté smysly.
Život mi před očima ubíhá,
je smutné, že to tak rychle probíhá.
Do plic mi voda už teče.
Proč se ta smrt tak vleče?!
Jsem smířena se svou smrtí,
ale i tak se mi v hlavě červík vrtí.
Co bude po smrti
můžu jen hádati.
Co bude po ní?!
Oči mé, slzy roní.
Někdo se přede mnou nachází?!
A jelikož do mě vlna narazí,
ke dnu dopadám.
Do mdlob upadám.
Bílé světlo vidím.
Ve svých vzpomínkách slídím.
A pak ... .

Ne, není to tak.
Překvapivě ještě dýchám.
Vyděšené hlasy slýchám.
Před očima tančí mžitky.
Slyším čísi námitky.
''Není její čas, nech ji být!''
Čí je to hlas? Kdo to mluví?
Hlas v mé hlavě neodpoví.
Když tu siluetu vidím,
opět v myšlenkách svých slídím.
Tohle je můj anděl strážný?
''Bylo to s tebou vážný,
avšak tvůj čas ještě nepřišel.''
Když tu se ztratil. Odešel?!
V mé hlavě je zmatek nevídaný.

Sestřiny ruce přimkli se ke mně.
Už nevidím svět tak temně.
Prozřela jse. Vidím svět jinak
a naštěstí mi tento vlak,
(vlak života) neujel.
I když nejspíš chtěl.

Kam dál